OSO

OSO 1

Sonda OSO 1 byla vypuštěna na oběžnou dráhu Země 7. března 1962. Družice vážila 208 kg. Hlavním cílem mise bylo změřit sluneční elektromagnetické záření v ultrafialové, rentgenové a gama oblasti. Sekundárním cílem mise bylo prozkoumat prachové částice ve vesmíru. Spojení s družicí bylo ukončeno 6. září 1963. Satelit shořel v zemské atmosféře 8. října 1981.
Na palubě bylo mnoho přístrojů pro sluneční výzkum v rentgenové a gama oblasti. Výzkum přinesl informace o toku gama záření mezi 0,5 MeV a 3,0 MeV.

OSO 2

Sonda OSO 2 byla vypuštěna na oběžnou dráhu Země 3. února 1965. Družice vážila 247 kg. Zabývala se, stejně jako OSO 1, ultrafialovým, rentgenovým a gama zářením, dále nejvyšší oblastí zemské atmosféry.

OSO 3

Sonda odstartovala 8. března 1967. Měla dvě hlavní části, neustále rotující kolo, ve kterém byl přístroj na snímání tvrdých rentgenových záření, a solární část, která byla nastavena tak, aby získala co nejvíc energie ze Slunce. Automatický kontrolní systém udržoval nejlepší nastavení polohy pro snímání Slunce. Doba rotace družice, byla asi 1,7 otáček za sekundu a dovolila expoziční dobu asi pro snímání zdroje. Nebeské zdroje záření blízko ekliptiky (např. Sco X 1) mohla sonda snímat dvakrát za rok. Po poruše páskového záznamu byla poslední data v reálném čase ze sondy přijata 27. června 1968. Poslední přenos dat se uskutečnil 10. listopadu 1969. OSO 3 shořelo v atmosféře 10. dubna 1982.
Přístroje na OSO 3 získaly rozsáhlá pozorování ze slunečních erupcí, rozptýlenou složku kosmického záření a zaregistrovaly jediné vzplanutí na Sco X 1.
Rentgenový přístroj registroval 621 aktivit přisuzovaných kosmickým paprskům o energii nejméně 50 MeV. Kompletní nebeský průzkum ukázal, že šíření kosmického záření je vysoce anizotropní a nejvíce je koncentrováno podél galaktického rovníku. Navíc oblast kolem galaktického centra ukázala mnohem vyšší intenzitu, než se očekávalo.

OSO 4

Čtvrtá z úspěšných orbitálních solárních stanic OSO 4 byla vypuštěna na oběžnou dráhu 18. října 1968. Cílem OSO 4 bylo, vykonávat experimenty sluneční fyziky nad zemskou atmosférou a změřit směr a intenzitu ultrafialového, gama a rentgenového záření celé nebeské sféry.
OSO 4 se skládalo z křídel (kde byly dva přístroje natočené směrem k Slunci) a válcové části, která rotovala okolo osy kolmé ke křídlům (obsahovala sedm přístrojů).
Sonda pracovala normálně až do poruchy druhého nahrávacího zařízení v květnu 1968. OSO 4 pak bylo v pohotovostním režimu až do listopadu 1969. Mohlo by být spuštěno jen pro zapisování zvláštních událostí v reálném čase. Jedna z takových událostí nastala 7. března 1970 během zatmění Slunce. Sonda se stala neovladatelnou 7. prosince 1971 a shořela v atmosféře 15. ledna 1982.
Sonda získala první snímek Slunce ve vzdáleném ultrafialovém oboru.

OSO 5

Sonda odstartovala 22. ledna 1969. Získaná data ukázala spektrum na pozadí rozptýleného záření o energetickém rozsahu 14-200 keV. Studovala sluneční rentgenové, gama a rádiové záření. Sonda ukončila svou činnost v červenci 1975 a shořela v atmosféře 2. dubna 1984.

OSO 6

Sonda byla vypuštěna 9. srpna 1969. Shořela v atmosféře 7. března 1981. Primárním účelem mise bylo studovat erupce a vzplanutí na Slunci, přístroje na palubě mohly být také použity k pátrání po tvrdých rentgenových paprscích z gama výbuchů zjištěných družicí Vela.
Podařilo se zachytit tři takové výbuchy. Přístroj NRL v kombinaci s daty z družice OGO 5 potvrdil 5 výbuchů v oboru tvrdého rentgenového záření.

OSO 7

Sonda odstartovala 29. září 1971. Shořela v atmosféře 9. července 1974. Proporcionální čítač a tvrdý rentgenový teleskop skenovaly celou oblohu a získaly dobré expozice bodových zdrojů díky opakovanému skenování. Data z proporcionálního čítače přinesla multispektrální katalog 184 zdrojů a odhalila rychle proměnlivou intenzitu zdroje Centaurus A. Dále sonda sledovala aktivní fyzikální procesy na Slunci a jejich vliv na Zemi a vesmírné prostředí.

OSO 8

Sonda odstartovala 21. června 1975 na raketě Delta 112. Od ostatních typů OSO se lišila zcela jiným designem, řízením sondy ze Země téměř v reálném čase a novými přístroji na palubě, např. HRTS (dalekohled a spektrograf s velmi vysokým rozlišením) využívaným NASA až do roku 1997.

Sonda OSO 8 Zdroj: NASA

Hlavním cílem bylo studium chování slunečního plazmatu. Díky sondě se podařilo vyvrátit tehdy všeobecně uznávanou, i když chybnou teorii o tom, že je sluneční koróna vyhřívaná akustickými vlnami.
Sonda pracovala až do 1. října 1978 a 9. června 1986 shořela v atmosféře Země.