Katalogy > Názvosloví > Antické hvězdářství

Antické hvězdářství

Hvězdářství hrálo nepostradatelnou úlohu v běžném životě antického člověka. V době, kterou popisujeme, neměli lidé na ruce hodinky, ani při sobě nenosili elektronický diář. Přitom vystihnout dobu, kdy mají zasít, sklidit a využít pravidelné úrodné naplaveniny řek, či kdy vyplout s pravidelným severním větrem v plachtách do Egypta, bylo životně důležité. Vzpomeňme, že díky pozorování denní i  noční oblohy vzniklo dělení času a kalendář. Pojem hvězdářství zahrnoval nejen astronomii, ale částečně i astrologii, i když ta byla málo významná v běžném životě antického člověka, využívala se spíše pro vybrané skupiny význačných lidí.

Astronomie (v řečtině doslovně pozorování hvězd - hvězdářství) stála v antickém poznání na nejpřednějším místě. Byla vědou, neboť vycházela z matematiky, geometrie a pozorování. Uvádí se, že astronomie je vůbec první ustavenou vědou v dodnes platných požadavcích na vědu. Astronomie se v Řecku z praktické vědy (sledování noční oblohy, a následné zjištění polohy na moři) při noční plavbě, přerodí ve vědu čistě teoretickou, vrcholnou součást matematiky a filosofie. Po celou dobu antické vědy měla nebeská tělesa božskou podstatu, nebo přinejmenším božský či mytologický původ. Společně s astronomií přichází z Babylónie i astrologie. Zpočátku není mezi nimi rozdíl. Později se ale astronom zabýval hvězdářstvím s odborným využitím, astrolog věštil osud z konstelace hvězd při důležitých událostech. V Řecku sice astrologie své kořeny nezapustila příliš hluboko a byla převážně stranou, v Římě se ale v době císařství její vliv velmi rozrostl.

Řekové archaické doby nerozlišují ještě planety od hvězd. Z planet znají jedině Venuši, ale jen jako jitřenku a večernici, teprve později poznávají, že jde o jedno nebeské těleso. Z Babylónie Řekové přebírají zvěrokruh, ovšem brzy si sami oblohu rozdělují na jednotlivá souhvězdí, kterým dávají jména bohů.

Zatmění
Úplné zatmění Slunce

Právě praxí vysledované poznatky o pohybu Slunce a planet a měření času vedly až k předpovězení zatmění Slunce a Měsíce, které na den 28. května 585 př. n. l. matematicky vypočítal Thalés z Mílétu. Nebránila mu v tom ani představa, že Země je nehybná deska, kterou obepíná Ókeanos, v němž se každodenně rodí a opět v něm umírají Slunce i  hvězdy.

O něco mladší Anaximandoros pokládal Zemi za válec, nad níž (ale i pod ní) se prostírá nebeská klenba. Obě sféry se spojují v jedinou kouli, v jejímž středu se nachází Země. Slunce, Měsíc a hvězdy se pohybují kolem ní v pravidelných kruhových drahách s pevnými rozestupy. Takovéto přesvědčení vedlo pak Anaximandra i k nakreslení mapy hvězdné oblohy a převzetí babylonského gnómónu, tyče, pomocí níž bylo možné z délky stínu vrhaného Sluncem určit denní dobu.

Znak
Kykladský znak (reliéf) se Sluncem, spirálami a rybami, (Naxos), 2700–2500 př. n. l., NAM Athénai

Zlatý věk antické astronomie náleží do období Pýthagorovy školy. Její členové pokládali Zemi za kouli, která se otáčí kolem vlastní osy a obíhá tzv. „střední oheň“ stejně jako Slunce či jiná nebeská tělesa. Při pohybu v kruhových drahách pak mají vydávat tóny. Zde nacházíme původ harmonie sfér. Pythagorejci astronomií doplňovali celistvost své nauky, zahrnující i teorii duší a rozsáhle vypracovanou problematiku věštění.1 Co se týče víry, že je možné poznat budoucnost pozorováním oblohy, na jednom místě v Homérově Íliadě se hovoří o Síriovi jako o hvězdě, která je špatným znamením, hrozícím horečkou a zkázou smrtelníkům. Avšak dále není po astrologii ani nejmenší stopy, ačkoliv jiné druhy věštění byly v Řecku velmi oblíbené a měly často celospolečenský a politický význam.

Platón ve svém pozdním spise Timaios vůbec poprvé nazývá planety způsobem pro nás dodnes běžným, totiž jménem boha antického bájesloví. Konkrétně pro Merkur použije označení hvězda Hermova.2 To souvisí s Platónovým přístupem k tradičním bohům, které ze společenských, ale i politických důvodů, nesmí opominout, ale zároveň jim nepřisuzuje až tak vysoké postavení, které podle něj náleží božštějším idejím. Právě v tomto dialogu Platón připisuje pythagorejci Timaiovi, že je stejný počet duší jako hvězd, na nichž se duše posmrtně vozí. O takové hvězdné projížďce se můžeme dočíst i  v jeho vrcholném dialogu Faidón, v němž poprvé u Platóna vystupuje fakt, že Země má kulový tvar. Tuto myšlenku, v soudobém řeckém prostředí ojedinělou, dále hojně rozpracovává. Uveďme ještě jeden astronomický dějinný akt, který je spojen s Platónem. Pro Platóna je astronomie označení speciální vědecké nauky, která se zabývá zákony pohybu hvězd a planet. Astronomie, na rozdíl od astrologie, tedy nepojednává o hvězdách, ale o zákonech, kterými se hvězdy řídí.

Platón
Platón, NAM Athénai

V době Platónově vyniká spisem O zjevech nebeských, pohybech hvězd a znameních povětrnosti Eudoxos z Knidu, známý matematik a astronom. Z něho pak vycházel básník Arátos při psaní své astronomické didaktické básně (která byla dlouhou dobu i školní učebnicí) Jevy nebeské (Fainomena). Měli bychom také zmínit dialog Epinomis (dříve mylně připisován Platónovi). Zde se dočteme, že kromě Venuše jsou ostatní názvy planet importovaným převodem jmen babylonských bohů, kteří byli ztotožněni s řeckými podle oboru své působnosti.3 Kromě Venuše tak nalézáme dodnes užívané názvy planet.

Aristotelés ve svých dílech Fysika a O nebi dokazoval, že svět je koule obestřená sférou stálic, jež se pohybuje, kdežto Země leží nehybně v jejím středu. Přesto v jeho době přichází Aristarchos ze Samu s myšlenkou, že je to právě Země, která se otáčí kolem své osy a zároveň obíhá kolem Slunce, které je skutečným středem vesmíru. Jeho názor však zůstal nevyslyšen.

Aristotelés
Aristotelés, přední strana dvojhlavce, NAM Athénai

Největší z řeckých astronomů Hipparchos, i když nakreslil nejpřesnější a nejpodrobnější hvězdnou mapu starověku, zastával myšlenku geocentrickou. Na něj a na Aristotela pak navazuje pro středověk velmi vlivný Klaudios Ptolemaios. Ve svém rozsáhlém díle Almagest rozebral a zdůvodnil geocentrický systém, který se díky arabským učencům dostal do povědomí středověké Evropy, a suverénně se tak udržel až do doby Mikuláše Koperníka. Zastavme se u osudu tohoto vlivného díla poněkud déle. Ptolemaios psal řecky a svou práci nazval Mathématiké syntaxis (Matematická sbírka). Aby ho pak bylo možno odlišit od menších spisů, začal být nazýván Megalé syntaxis (Veliká sbírka). Později se ujalo označení Megisté syntaxis (Největší sbírka). Díky arabskému překladu, přidáním arabského určitého členu „al“ a převedením do latiny, pak dostal název spisu konečnou podobu, Almagestum. Pod tímto názvem ho přebírá i  středověká křesťanská Evropa, v českém prostředí jako Almagest. Pro úplnost dodejme, že spis se dochoval celý a obsahuje popis hvězdný katalog.

Sféry
Sféry

Mezi Ptolemaiova vlivná díla však patřily i  astrologické spisy Mathématiké syntaxis tetrabiblos (Čtyřdílná matematická sbírka), známý spíše jako Tetrabiblos, coby astrologický dodatek Almagestu, a Stálice. Přesto Ptolemaios uznával jako vědecké jen některé druhy astrologických předpovědí. Pro úplnost ještě dodejme, že Ptolemaios se zabýval též kartografií, hudbou či optikou (Optika o pěti knihách, dochována jen zčásti v latinských, hebrejských a arabských překladech, obsahuje první náznaky teorie lomu světla a sférické trigonometrie).

Římané astronomii nepřinesli nic nového. Materiál k dějinám astronomie najdeme u Cicera, Vitruvia, Plinia Staršího, Macrobia, Calcidia a Martiana Capelly. Pro Římany byla mnohem důležitější „praktická“ stránka astronomie, astrologie. Zprvu žila na okraji společnosti stejně jako římské věštění. Astrologie do republiky přichází společně s orientálními otroky a šíří se natolik bezbřeze, že roku 139 př. n. l. byli astrologové ediktem vyhnáni z Itálie. V té době proti astrologii vystupuje převážná většina filosofů. Nakonec ji ale Poseidónios zajistil zájem ve všech společenských vrstvách. Například císař Tiberius měl po celý život u sebe astrologa Thrasylla, autora Úvodu do astrologie (v částech dosud zachované dílo). Astrologie kvetla i přes odpor některých vědců (Favorinus z Arelate, Sextus Empiricus v díle Adversus astrologos (Proti astrologům)) zvláště proto, že všichni císaři až na Trajána v ní věřili. Z pozdního císařství se dochovala Mathésis Firmika Materna a Úvod do astrologie Pavla Alexandrijského.

„Neříkají nic logického, uáženého a promyšleného, nýbrž na základě své nejisté a scestné metody tápají tmou mezi pravdou a falší a někdy buď po mnoho pokusech náhodou skutečnost vystihnou, nebo ji bystře rozpoznají díky přílišné důvěřivosti těch, kteří se na ně obracejí o radu, a předstírají pak, že stejně, jako dovedou číst v minulosti, dovedou odhalit i budoucnost.“ (Favorinus z Arelate: O astrolozích)

Na sklonku antiky se v běžném antickém životě setkáváme se vztahy Slunce, Merkuru, Venuše, Země, Měsíce, Marsu, Jupiteru a Saturnu, které mají očividné kořeny v polytheistickém řeckém a později římském náboženství. Běžný člověk přitom „vidí“ na obloze své bohy a jejich osudy. Takže „nevyzpytatelně po nebi bloudící“ planety jim nejsou až tak cizí a záhadné. Ostatní tělesa sluneční soustavy buď ještě nejsou známa, nebo jim není připisován božský charakter. Souhvězdí jsou přitom pevně ukotvena.


1 Antickému člověku byla vnější přírodní znamení celkem samozřejmá, ať už se jednalo o hrom, blesk, zemětřesení či zatmění Slunce či Měsíce. Ovšem odhadnout výsledek bitvy či vůli bohů nutně znamenalo zajít za věštcem. Za jeho asistence pak bylo možné obdržet zprávu o věcech budoucích na posvátných místech a prostřednictvím posvátných předmětů. Věštilo se z  čar na dlani, ze snů, taháním a výkladem destiček (losu, „planety“) s  napsanými věštbami z osudí. Oblíbené bylo také ptakopravectví či hepatoskopie (věštění z jater obětních zvířat, zvláště před svatbou či bitvou). V těžších situacích mohl člověk ještě zajít do věštírny, jakési pobočky chrámu boha, jemuž byla připisována věštní moc. Zde se obracel se svou žádostí přímo na boha prostřednictvím jeho kněží.

2 Připomeňme, že římské náboženství plně přebírá řeckou polytheistickou soustavu, ovšem bohy přejmenuje, jejich atributy ale zachová.

3 Merkur čili Hermés odpovídá mezopotámskému Nabúovi, písaři bohů, Mars a Arés krutému bohu války Nergalovi, Jupiter a Zeus vládci bohů Mardukovi, Saturn a Kronos bohu Ninibovi. Venuše neboli Afrodíta také podlehla tomuto trendu a dodatečně byla ztotožněna s hvězdou babylónské bohyně lásky Ištar.

4 Připomeňme, že vrcholem řecké matematiky, který stál na planimetrii, nauce o číslech a jejich poměrech a stereometrii, byla astronomie.

Stránka byla naposledy editována 15. ledna 2010 v 19:41.
Stránka byla od 15. 1. 2010 zobrazena 18325krát.

* * *    Zrcadleno ze stránek astronomia.zcu.cz/hvezdy/nazvoslovi/147-anticke-hvezdarstvi    * * *
Vytištěno ze stránky projektu Hvězdy (hvezdy.astro.cz/nazvoslovi/147-anticke-hvezdarstvi)
Nahrávám...