• Seznam jmen
• Seznam souhvězdí
• Antické hvězdářství
• Starověké Plejády
• Mezoamerické Plejády
• Označení hvězd
• Srovnání jmen
• Reference
• Původ jmen
• Slunce
• Merkur
• Venuše
• Země
• Mars
• Jupiter
• Saturn
• Uran
• Neptun
• Pluto
• Planetky
• Komety

Astronomie starověkých kultur je zajímavá svou různorodostí — v různých systémech dochází k různým identifikacím týchž jevů, jejich různým pojmenováváním a rozřazováním a především k  odlišnému výkladu jejich chování na obloze. Zajímá-li nás komparace mezi dvěma různými kulturními kontexty, musíme si tedy vybrat jevy, které svou stálostí nebo jednoznačností umožňují tutéž identifikaci i ve dvou místech, která jsou od sebe geograficky i civilizačně separovaná.

Takovými jevy mohou být jednak dobře viditelná nebeská tělesa, například planety, nebo velká souhvězdí a skupiny hvězd. Aby byly kulturní odlišnosti různých astronomií dobře vidět, bude tématem tohoto článku trojice snadno identifikovatelných nebeských úkazů: Měsíc, který je druhým nejvýznamnějším tělesem na obloze snad ve všech kulturách, Mars, který je vidět hůře, ale přesto je nezaměnitelný, a Plejády, velká skupina hvězd, kterou jako takovou identifikovala většina starých civilizací zajímajících se o astronomii.

Většina z nás je obeznámena s rolí, jakou tyto jednotlivá nebeská tělesa hrála ve starověkém světě — ve starém Egyptě, v antice i Mezopotámii. Abychom lépe viděli relativitu kulturních idejí, zvolme si jako druhý pól komparace kultury prakticky z druhé strany světa, indiánské civilizace Mezoameriky, tedy dnešního Mexika, Guatemaly, Hondurasu, Salvadoru a Belize.

Z těchto třech uvedených jevů byl bezesporu nejdůležitější Měsíc. Mezoamerické civilizace, fascinované astronomickým pozorováním a počítáním času, věnovaly velkou pozornost lunárním fázím, pohybu Měsíce i zatmění. Chování luny pak bylo interpretováno astrologicky, i proto bylo důležité znát co nejpřesnější postavení tělesa v ten který den. Staří Mayové například zahrnovali údaje o měsíčních fázích do svého nesmírně komplikovaného data, respektive do jeho takzvané doplňkové série. Údaje o fázích Měsíce můžeme najít rozpracovány rovněž v mayských iluminovaných rukopisech nazývaných kodexy.

Samo pojetí Měsíce jako mytologické bytosti se samozřejmě lišilo kulturu od kultury. Mayové zpodobovali Lunu jako krásnou tmavovlasou bohyni Ix Chel, která sedí na Měsíci a drží v ruce králíka — podle mezoamerických Indiánů dávaly skvrny na Měsíci při pozornějším pohledu dohromady tělo tohoto zvířete, proto byl králík v celé Mezoamerice významným lunárním symbolem. Ix Chel, též patronka tkaní, těhotenství a porodů, měla nicméně i svou druhou stránku — starou ohyzdnou Chac Chel, která je v Drážďanském kodexu zpodobena jako jedna z  původců obrovské světové povodně, která ukončila poslední kosmický věk. Existují dohady, zda měla Chac Chel rovněž souvislost s Měsícem — některé interpretace tvrdí, že Ix Chel ztělesňovala přibývající Měsíc, Chac Chel ubývající. A jelikož s Měsícem byla asociována kromě králíka i další zvířata, většinou pocházející z akvatického kontextu (ryby, žáby, ropuchy nebo mušle), souvislost ničivé povodeň přinášející Chac Chel a měsíční krásky Ix Chel nebude náhodná. Měsíc v úplňku tvořil výjimku v této femininní identifikaci - Mayové považovali Slunce za muže–válečníka a Měsíc v úplňku se podle nich podobal více Slunci, než sobě samému v jiných fázích. Proto byla plná luna zobrazována jako mladý muž.

Další zajímavé zmínky o Měsíci a pozoruhodné možnosti interpretací nám poskytuje posvátná kniha postklasických quichéjských Mayů Popol Vuh. V ní se dočteme mýtus o hrdinských dvojčatech jménem Hunahpú (Střelec) a Ixbalanqué (Malý Jaguár), které porodila Ix Quic (Krvavá žena), dcera jednoho z podsvětních božstev. Existují zajímavé teorie, které Ix Quic ztotožňují s  přibývajícím Měsícem a Ixmucané, babičku obou hrdinských dvojčat, s Měsícem ubývajícím (tak jako v  klasické době obé ztělesňovaly Ix Chel a Chac Chel). Nicméně v závěru knihy jsou s nebeskými tělesy identifikována sama dvojčata, byť není zcela jasné, které z obou ztělesňuje Slunce a jaké těleso má zpodobovat druhý bratr. Zdá se nicméně, že Hunahpú se po vítězství nad mocnostmi podsvětí proměnil v  Slunce, jeho bratr Ixbalanqué v Měsíc. V tomto kontextu se opět setkáváme s akvatickou symbolikou — Ixbalanqué (který se v klasické době jmenoval Yax Balam, Zelený Jaguár), má úzký vztah k Chichanovi, mytickému drakovi v podobě obrovského hada s jaguáří tlamou a dalšími jaguářími rysy. Chicchan byl (a podle některých současných mayských kmenů dosud je) strážcem sladkých pozemských vod, přebývá v  jezerech a jeho řevem je hromobití. Zároveň měl Ixbalanqué (označovaný v kodexech také jako bůh CH) úzký vztah k podsvětí a smrti — opět se nám tu objevuje týž motiv, jako u ničitelky Chac Chel: voda, destrukce, smrt.

Nelze zapomenout ani souvislost Slunce, Měsíce a kukuřice v mayském náboženství. Oba bratři jsou syny Hun Hunahpúa, který byl přemožen vládci podsvětí a jeho useknutá hlava vykvetla jako květ na nové podivné rostlině — kukuřici. Právě slina z této uťaté hlavy oplodnila Ix Quic, která se ze zvědavosti přišla podívat na pucbal hah, místo, kde nová rostlina vyrostla. Dívka byla vyhnána svým otcem z podsvětí na zem, kde se uchýlila k Ixmucané, matce Hun Hunahpúa, a zde také porodila obě děti. Hunahpú a Ixbalanqué se později vrátili do podsvětí, aby pomstili svého otce a strýce, kteří zde oba zahynuli. Ve známé postklasické verzi mýtu se nepodařilo přivést Hun Hunahpúa znovu k životu. Klasické relify však svědčí o tom, že původně vstal Hun Hunahpú po porážce podsvětních mocností znovu k životu, byl oděn do přepychového zeleného roucha a vystoupil zpět na svět. Tento mytický cyklus znázorňuje nepochybně proces, v němž zrno kukuřice odchází do podsvětí, vyroste a při sklizni je nové rostlině uťata hlava (kukuřičná palice), aby její zrna opět vstoupila do podsvětí a periodicky se dál znovu rodila klíčením a růstem. Je nepochybně velice významné, že právě Hun Hunahpú (nebo Hun Nal Ye, jak znělo jeho jméno v klasickém období) je otcem Slunce a Měsíce. Když si uvědomíme, že z kukuřičného těsta a krve bohů byli zároveň stvořeni lidé, vrhá to na kukuřici velmi významné světlo.

U starých Aztéků byl Měsíc opět velice významným tělesem. Podle pověsti se jmenoval Coyolxauqui a byl dcerou Coatlicue, bohyně Země, jež žila na hoře Coatepec (Hadí hora) a zde kromě Měsíce porodila centzon huitznahua, čtyři sta mladíků (hvězdy) a Huitzilopochtliho, boha Slunce a války a zároveň nejdůležitější aztécké kmenové božstvo. Existuje legenda o zázračném početí Huitzilopochtliho — Coatlicue vypila s vodou peříčko, kterým počala slunečního boha. Coyolxauhqui a jejích čtyři sta sourozenců však bylo pobouřeno matčiným těhotenstvím, které považovali za pro ně ponižující, a na popud Coyolxauhqui se rozhodli, že matku zabijí. Huizilopochtli však z lůna Coatlicue uklidnil, aby se nebála, že jí ochrání. V den plánované vraždy, kdy se plně vyzbrojená bohyně a její bratři vrhli na nebohou matku, vyskočil z jejího lůna Huitzilopochtli v plné zbroji, zaútočil na sourozence a porazil je. Osnovatelka matkovraždy Coyolxauhqui byla pak rozsekána a její údy pohozeny pod horou Coatepec. Celá pověst je alegorickým líčením, jak Slunce při východu zahání Měsíc s hvězdami z oblohy a samo opanovává pole, vydávajíce se na svou každodenní nadzemskou pouť od východu na západ.

Plejády měly v kalendáři Mezoamerických astronomů velmi významné místo — jejich první východ určoval počátek období dešťů a tedy dobu setí, někteří jihoameričtí Indiáni dokonce podle prvního východu Plejád měřili počátek roku. Vzhledem k tomu, jak přesně se kryjí první velké deště s prvním zjevením Plejád na obloze, věřily některé americké národy, že Plejády déšť přímo přinášejí. Rovněž půdorys některých starých měst byl orientován podle tohoto hvězdného uskupení — například osa Teohihuacánu, zdá se, směřovala k místu, kde v určitý den nad horizontem vycházely Plejády.

U Mayů najdeme dvě identifikace Plejád: za prvé, některé kmeny jim dodnes říkají Tzab, „chřestýší ocas“, a za druhé, existuje legenda o Plejádách v Popol Vuhu. Ta vypráví o dvou synech Vucub Caquixe, falešného Slunce — jmenovali se Zipacná a Cabracán a oba se vyznačovali nestvůrnou silou a zpupností (například Cabracán je jednoznačné ztělesněním zemětřesení). Zipacná se potuloval po světě a střetl se se skupinou nazývanou Čtyři sta mladíků (povšimněme si paralely s centzon huitznahua z legendy o Coatepecu — „čtyři sta“ bylo možná číslo asociované s hvězdami — či snad znamenalo prostě „hodně“, stejně jako když my v hovorovém jazyce řekneme „musel jsem řešit tisíc záležitostí“). Mládence poděsila netvorova síla a rozhodli se, že ho zabijí: jejich pokus se jim však nepodařil a netvor se pomstil tím, že je povraždil. Po smrti vstoupili mládenci na nebe a staly se z nich Plejády.

Aztékové nazývaly Plejády Tianquiztli (Tržiště) a vyobrazení tohoto uskupení hvězd najdeme například na okraji známého „aztéckého kalendáře“. Zároveň měly souvislost s měřením konce dvaapadesátiletého cyklu (takzvaného „kalendářního kola“) — jeho konec byl mimo jiné ohlašován i  přechodem Plejád přes zenit o půlnoci. Kromě toho byly Plejády i jedním ze čtyř souhvězdí, která Aztékům na nebi vyznačovala světové strany; dalšími byly Citlalcolotl (Štír — pravděpodobně se však nejedná o totéž souhvězdí, které my nazýváme Štírem, dosud nevíme, o které souhvězdí se přesně jednalo), Citlaltlachtli (Hvězdné hřiště — opět dosud neidentifikované) a Mamalhuaztli (které snad tvořily části Berana, Ryb, Velryby a Kozoroha; či se možná jednalo o Orionův pás a meč).

Zbývá zmínit Mars. Vzhledem k velké důležitosti a silné afinitě k válce, kterou má Mars v evropském kontextu, může být možná překvapující, že v Mezoamerice neměla tato planeta zvláštní důležitost. Mezi planetami, které Mezoameričané pozorovali, hrála jednoznačný prim Venuše (Indiáni dobře znali identitu mezi Jitřenkou a Večernicí), nebeský válečník, jehož oštěpy (čili paprsky) byly nebezpečné všem lidem. Co se Marsu týče, spekuluje se, že jedna z astronomických tabulek v mayském Drážďanském kodexu znázorňuje fáze Marsu, ale badatelé se vůbec neshodnou na tom, jestli je to opravdu tak. V  ikonografii existuje kompozitní monstrum, které odborníci nazývají „zvíře Marsu“, ale jeho identifikace je sporná a nejasná — snad se jedná o stylizovanou hlavu jelena s ještěřími prvky, možná o nadpřirozenou bytost zvanou Zip, jakéhosi ducha pralesa v podobě malého jelínka. Mytologická úloha Marsu je u starých Mayů nejasná — žádné prameny o něm nemluví. Táž situace je u Aztéků.

Bibliografie:

Aveni, A. (ed.), Archeoastronomy in Pre-Columbian America, University of Texas Press, Austin 1975, 436 p.

Aveni, A., Skywatchers of Ancient Mexico, University of Texas Press, London 1980, 355 p.

Aveni, A, (ed.), The Sky in Mayan Literature, Oxford University Press, New York 1992, 297 p.

Freidel, D., Schele, L., a Parker, J., The Maya Cosmos: Three Thousand Years on the Shaman's Path, W. Morrow, New York 1993, 543 p.

Garza, M. de la, El universo sagrado de la serpiente entre los mayas, UNAM, Instituto de Investigaciones Filologicas, Centro de Estudios Mayas, Mexico 1984., 462 p.

Milbrath, S., Star Gods of the Maya: Astronomy in Art, Folklore and Calendars, University of Texas Press, Austin 1999, 348 p.

Slavík, I. (ed.), Popol Vuh a výbor z Letopisů Cakchiquelů a z knih Chilama Balama čili Proroka Jaguára na Yucatánu, Odeon, Praha 1976, 203 s.

Rätsch, Ch., a kol., Bohové starých Mayů, Praha: Volvox Globator 1999, 224 s.