• Dvojhvězdy
• Historie
• Hledání
• Trajektorie
• Vzdálenost a hmotnost
• -astrometrické
• -spektroskopické
• -zákrytové
• -těsné
• Zdroje informací

Zájem o těsné hvězdné dvojice projevil již Galileo Galilei, o němž je známo, že spolu se svým kolegou Benedettem Castellim rozložili svými dalekohledy řadu hvězd na vizuální dvojhvězdy nebo trojhvězdy. Jmenujme alespoň Mizar (1616), θ (to se zdálo tehdy jako nezbytné, mají-li hvězdy plnit svoji roli, pro niž byly stvořeny – být centrem svých vesměs obydlených planetárních soustav, v nichž by fungovaly jako osvětlovací a vyhřívací těleso; systém sestávající ze dvou hvězd by tento úkol neplnil a byl by tudíž nepotřebný; vládlo pevné přesvědčení, že ve vesmíru je zařízeno vše účelně, přepych „neužitečných“ těles se tak nepřipouštěl) Orionis – Trapez (1617) či β Scorpii.

Zájem Galilea a Castelliho o podvojné hvězdy byl diktován snahou o změření roční paralaxy hvězd, kterýžto objev by mohl znamenat rozhodující argument ve prospěch heliocentrické teorie, jíž byli zastánci. Galileovi bylo zřejmé, že velikosti paralaktických elips při očekávaných vzdálenostech hvězd jsou natolik malé, že je není možné standardními metodami změřit. Sám proto přišel s metodou, která slibovala výrazné zpřesnění těchto měření. Doporučil měřit vzájemné posuvy různě jasných hvězd, které se na oblohu promítají blízko sebe. Slabší, a tedy dle očekávání mnohem vzdálenější složka, by se vůči hvězdné obloze neměla takřka vůbec pohybovat a mohla by tak posloužit jako ideální opěrný bod pro přesné měření paralaktického pohybu bližší z hvězd. Bylo jen nutno najít vhodnou dvojici úhlově blízkých, ale jasností rozdílných hvězd. Je možné, že takovou dvojici Galileo nalezl, bohužel, žádné známky vzájemného paralaktického pohybu nenašel. Úspěch s touto metodou slavili až astronomové o více než dvě století později. O tom, že by složky nalezených dvojic mohly tvořit fyzické dvojice, zřejmě vůbec neuvažovali. Naopak, ve shodě s ostatními soudili, že všechny hvězdy jsou, podobně jako Slunce, osamocené. Pokud se na obloze vyskytla dvojice, jednalo se podle tehdejších představ nutně o dvojhvězdu zdánlivou – optickou, kde složky dvojhvězdy sice vidíme ve zhruba stejném směru, tyto složky jsou však od nás různě daleko a jsou tedy od sebe prostorově značně vzdáleny.

V roce 1767 však reverend John Mitchell dokázal, že takových pozorovaných dvojic je na hvězdné obloze podstatně víc, než kolik by odpovídalo prosté náhodě. Důkaz to však byl pouze statistický, a proto jej tehdy nikdo nebral příliš vážně. Statistika si svoje místo v procesu poznávání tehdy teprve vybojovávala. V roce 1782 William Herschel sestavil první řádný katalog hvězdných dvojic, obsahující 282 dvojhvězd. O dva roky později tento soupis rozšířil o dalších 434 dvojic. Katalogy, kromě označení a souřadnic dvojhvězdy udávaly ještě další dvě veličiny, které charakterizovaly dvojici: úhlovou vzdálenost složek a jejich vzájemné natočení – čili tzv. poziční úhel. Motivací pro tak rozsáhlou práci Herschelovi opět nebyly dvojhvězdy samotné, ale snaha změřit paralaxu Galileiho metodou. Paralaktické posuvy chtěl měřit u více dvojic a zmíněné katalogy mu měly pomoci vybrat si vhodné kandidáty. Lze ovšem namítnout, že to s počtem uchazečů poněkud přehnal…
Po řadě let se pečlivý William Herschel ke svým katalogům vrátil a všechny katalogizované dvojice znovu pečlivě proměřil. U padesáti dvojic zjistil významné rozdíly, které nebylo možné svést na pozorovací chyby. Zejména u pozičních úhlů bylo zřejmé, že se hvězdy ve dvojici vzájemně natáčejí – u řady dvojhvězd činily tyto změny několik stupňů (od 5° do 55°). Už v roce 1802 nabyl Herschel jistotu, že naprostá většina pozorovaných dvojic tvoří v prostoru skutečné, tzv. fyzické dvojhvězdy (pozn. Pro Herschela to ovšem bylo zklamání, protože tím defacto padla i Galileiho metoda měření paralaxy ve dvojicích různě vzdálených hvězd). Objev fyzických dvojhvězd tehdy rozšířil platnost Newtonova zákona ze sluneční soustavy na celý hvězdný vesmír. Formální důkaz o tom brzy nato podal Francouz François Savary tím, že pomocí Newtonova gravitačního zákona vypočetl dráhu vizuální dvojhvězdy ξ Ursae Majoris.

William Herschel